Čágo bágo Prágo

12.12.2014 09:14

Z nosu mi kape jako ze hřbitovní pumpy, už druhý týden se toho svinstva nemůžu zbavit a vlhký vzduch tetelící se ve světle čelovky mi zalévá plíce, takže to ve mně bublá jako v samovaru. To musí být opravdové potěšení běžet poblíž někoho, kdo si za každým pátým stromem mohutně odsmrkne a zhluboka odchrchlá.

 

Co už, je to tady, navzdory mnohým pochybám provázejícím poslední dny před startem se spolu s dalšími třema stovkami běžců a dálkoplazů vydávám vstříc krásám a nástrahám legendami opředené Pražské stovky a jde mi to přesně tak blbě, jak jsem očekával. Chtěl jsem začít zvolna, takže mi vůbec nevadilo, že závod opět začal, zatímco já teprve značkoval přilehlé křoví. Rád si prohlídnu všechnu tu zúčastněnou různorodost a trpím v úžasu při pohledu na obří tlumoky, maskáče, kanady a podobně vychytanou výbavičku. Do smíchu mi ale není, terén je sice zatím mírný a běžím opravdu pomalu, ale dýchání dneska bude velký problém.

záznam Lukáše Podoláka

Je mi jasné, že to tentokrát bude zatraceně dlouhá šichta. 22 hodin by mi přišlo tak akorát, ale bahna pod nohama začíná přibývat a já poprvé a ne naposledy vzpomínám na x-talony 212, které jsem nechal v báglu. Zvolil jsem pohodlnější Brooksy, ale kloužu často a mrchu jsem zatím nehodil jen náhodou. Na první občerstvovačku v Cholíně přibíhám s tříslem už dost bolavým od častého balancování ve skluzu. Hody jsou tu v plném proudu a kdybych měl hlad, tak bych se tu určitě s chutí nadlábnul. Hodím do sebe ale jen hrnek čaje, zobnu vejce s mortadelou a poučen o změně nejbližší trasy se vracím do vlhké reality prosincové noci.

 

Lidí je kolem stále dost, tak na asfaltu ani nesvítím a poprvé přecházím Vltavu. Za ní původně měla být odbočka k nějaké divoké cestě přes kopec, ale lesáci tam prý strhali značení, tak máme pokračovat po silnici až nahoru, kde by mělo stát auto pořadatelů, kteří nás budou navigovat zpátky na trasu. Nebylo tam zhola nic, tak se spolu s ostatními chvíli motám po vesnici a do hlavy mi poprvé vstupuje pochybnost, budu-li mít dnes dostatek vůle protrápit se až do cíle. Měl jsem mít víc rozumu a vykašlat se na to rovnou, ale trasa na mapě vypadala tak lákavě a když už sem jela i Katka, tak jsem měl o důvod víc bláhově doufat, že se na závodě zázračně vyléčím.

 

Naštěsti to kolem začíná být alespoň zajímavé a ve tmě si jen domýšlím, jak hezké musí být Albertovy skály a Drbákov ve dne. Skalní římsy jištěné řetězy a úzké schody nahoru a dolů aspoň nutí mozek soustředit se na to podstatné, tedy nezabít se zbytečně brzy. Netuším kolik je, ani se nepokouším odhadovat, kolik kiláků už mám za sebou, protože jich beztak mám nejmíň stokrát tolik před sebou, ale energie k nějakému závodění mi chybí už teď. Mrholení se záhy proměňuje v regulérní deštík, tak aspoň řádně otestuji svou novou bundu. Z letargie mě vytrhne tajná kontrola s občerstvením, kde do bidonu ředím colu s vodou a do potrubí posílám prvních pár hltů piva. Chandra trochu ustupuje a začínám vědomě sčítat pozitiva. Zatím to ještě běží, v botách mám relativně sucho, není mi ani horko ani zima, trasa je značena skvěle, mám co jíst, mám co pít, takže noc už nějak přežiju a svítání mi určitě prospěje.

 

Najednou koukám jako tučňák na banán, že cesta vtipně pokračuje po stromě padlém přes potok. Což o to, kláda je solidně hrubá, ale bůh ví, že já nejsem žádný provazochodec a zbahněné boty mi na vlhké kůře kloužou, tak se šourám posraný až za ušima a opravdu hlasitě si oddechnu, když se dostanu suchou nohou na druhý břeh. O tuhle koupel by dnes asi stál málokdo. Dál je to taky pěkná divočinka, ale to já vždycky radši než nějaký nudný plochý asfalt.

foto: Olaf Čihák

Na kontrolu v Nové Živohošti dobíhám už za světla a hodlám se tady řádně zrestaurovat, takže vyklepu boty, vsáknu vývar, doplním colu, srknu turka a navrch pošlu ještě jedno malé nefiltrované. Když už ho dopíjím a pomalu se začínám sbírat, objevuje se ve dveřích Katka doprovázená Lukášem Podolákem. Z očí jí čtu, jak moc ráda mě tu vidí, tak pošlu všechny své zbývající chatrné ambice k čertu a nabídnu se, že na ni počkám a se zbytkem se poperem společně. Dnes už nezávodím, jenom páchám dobro :)

 

Venku je opravdu nevlídno a lezavo a sotva vyběhnem za roh, tak Lukáš v předklonu počítá, kolik nudlí v té polívce vlastně bylo. Prý se mu to občas stává, tak z toho neděláme velkou vědu a pokračujem vstříc zamlžným vyhlídkám nad meandrující Vltavou. Tady se mi to líbí, na něco takového jsem se těšil. Z nebe cedí čím dál víc, ale bunda funguje naprosto dokonale. Dovnitř ani kapka a přesto krásně dýchá. Aspoň něco, když už ne já. Frňák mám od věčného smrkání prokrvený jako jahodu a do konce závodu už to bohužel lepší nebude.

 

Aspoň že se má člověk pořád na co těšit. Na další občerstvovačce v Měříně čeká hrachová polívka a kromě tradičního malého piva posilňujeme morálku i panáčkem, který nabízí dobrou náladou sršící duo Peťa a Zuzka, které dnes výjimečně neprohánějí chlapy na trati, ale obsluhují zde časomíru. Tady už si Katka musí vyměnit ponožky, protože vlhké nohy začínají prohrávat bitvu s puchýři. Prý nás teď čeká nejbahnitější úsek celé trasy, tak já ty svoje zatím nechávám v záloze. Však jsme pořád sotva v půlce.

 

Ta slivovička mi na duši vydržela docela dlouho, ale jakmile její kouzlo pominulo, tak jsem začal mentálně chátrat jako sněhulák v dubnu. Vůbec mě to tady nebaví, žádný kopec, žádný výhled, jenom bahno, louže a další bahno. Kvůli čemu se tu musíme crcat kolem nějakého Teletína, když tu kromě toho hnoje není vůbec nic? Když už konečně vylezeme na vyhlídku Máj, tak z ní stejně není pro samou mlhu vůbec nic vidět. V botách dávno čvachtá i mně a nejradši už bych se viděl na další občerstvovačce na 80. kilometru. Než se tam ovšem dohrabem, dostává moje psychika pořádný hák na bradu. Traverzujeme prudké svahy nad Slapskou přehradou, cesta mi neustále ujíždí pod nohama a nakonec sebou švihnu jak jelito a zlomím hůlku. Ani nemám sílu pořádně si od plic ulevit. Dobíhá nás Jirka Římánek, tak si aspoň necháme udělat jednu demoralizovanou fotku na hrázi.

foto: Jirka Římánek

Na kontrolu v Třebenicích přicházím hrdý jako zmoklá slepice v tlamě spráskaného psa. Zlomený díl hůlky hážu do koše a potichu si představuji, jak přenechám Kačku v péči kamarádů z Beskyd a hezky si tu v hospodě počkám na autobus, který mě odveze rovnou do Modřan. Jó, to by bylo... Brzy po nás dorazil i Jirkův syn Ondra a bylo nás pět.

 

Tak zase polívka, kofola, pivo, na špinavé zabahněné nohy obřadně navlékám čisté suché fusekle, do uší si pouštím tichou hudbu, rozsvěcujem čelovky a jdeme si užít druhou noc. Cíl je ještě obludně daleko a docela mi trvá, než zahřeju motor. Své souputníky jsem si nechal trochu poodběhnout, ale stezka nad Svatojanskými proudy mi pozvolna vrací krev do žil. Zase tu největší krásu proběhneme ve tmě, ale aspoň se to jednomu hned neokouká, ne? Napravo pod námi tiše plyne Vltava a naše cesta kličkuje na úbočí skály a občas projde i skrz. Čekám jen, kdy na mě zpoza šutru vybafne Gimli nebo aspoň Mužík.

 

Za Štěchovicemi už mě pěkně pálí rozmočená chodidla, ale hlava teď funguje dobře a i s jednou hůlkou mi to do kopce šlape obstojně. Jdu si svoje tempo a u každé fixové kontroly koukám, jak jsou na tom ostatní. Moc veselý pohled to věru není. Každý už by to chtěl mít co nejdřív za sebou, ale tímhle tempem to bude ještě krutě dlouhá story, to je jasné všem. Na kontrole v Pikovicích mají nejbídnější vývar, ale o to chutnější chleba, tak jsem dal ošatce co proto. Kola do bidonu, pivo do teřichu a už bych upaloval dál, ale Jirka ještě tlačí tlačenku, Ondra oblepuje chodidla nějakou vypůjčenou kobercovkou, tak nedočkavě podupávám u dveří a týrám se představou, že kdybych se s tím po startu tolik nesral a trochu do toho šlápnul, tak už jsem teď beztak mohl motivovat ženušku leda smskama z tepla spacáku. „Jó, kdybych měl prsa jak paní Soňa, s chlapy bych trsal tělo na tělo. Večer co večer chlastal bych koňak a k ránu ječel, jak je veselo....Kdyby.“

 

Na poslední občerstvovačce už je opravdu pěkná kosa, neúprosně bodrý pořadatel a alespoň teplý čaj. Oblíkám na sebe všechno, s čím jsem včera vyběhnul a přes okno vidím, že uvnitř mládencova pokojíčku už je solidně obydlený lazaret. Do cíle je to pořád víc než dvacka a o nějakém běhu už puchýře nedovolí nikomu ani přemýšlet. Shodnem se, že teď už to každý dorazíme svým tempem, protože značení trati je naprosto dokonalé a ztratil by se tu leda opravdu velký umělec. Do tmy zmizel akorát Jirka, ale aspoň trochu ožil Ondra, takže cestu k Modřanům šněrujeme ve čtyřech Katčiným tempem. Každý krok už bolí a kilometry se nekonečně táhnou. U Hálkova pomníku musím vyměnit čelovku a pak se drápeme na Šance, další kopeček, který si chce hrát na kopec. Na lesní cestě k Modřanům už nejsem schopen udržet oči otevřené a několikrát usnu v chůzi. Tady naštěstí není kam zahučet, ale nemohu se zbavit pocitu, že se tady motáme v nějakém bizarním bludišti, ze kterého nevede cesta ven. Když už poněkolikáté málem vrazím ksichtem do stromu, začnu si nahlas zpívat.

 

Pojď už spát a nemusíš se bát

bloudění v labyrintech snů, co nemaj konce.

Tak si vyber mrak a vítr, přítel náš

odvane nás, kam si budem přát.

Třeba do Modřáááááán....

 

A jsme tam. Už jenom dolů a nahoru skrz rokli a stojím na tramvajové zastávce. Za mnou z lesa vylezl Lukáš, který už P100 dokončil vloni a říká, že teď musíme podchodem a pak dolů sídlištěm podle šipek na stromech. Na druhé straně cesty se ho ptám, jestli za ním byla i Katka s Ondrou. Prý jo a zmizel jak Hopkirk. Nahlas mě to rozesmálo, ale teď už by mě pobavily i slabší kejkle. Počkal jsem a navedl bludičky z lesa, najít školu, ve které je cíl, nebyl problém a tak po 30 hodinách a 36 minutách konečně máme splněno.

foto: Palko Kmit

Byla to dřina jako prase, podle Lukášových hodinek se z toho nakonec vyklubalo 134 km, ale stálo to za to. Absolutní uznání zaslouží Olaf Čihák a jeho parta za nejlepší značení tratě, jaké si lze představit, výborně řešené občerstvovačky i krásnou a náročnou trať. Takhle se to má dělat! DĚKUJI.

 

Výsledky: https://2014.tonerman.cz/p7.html