Michal Ultrasta Popieluch na Hyundai Perun skymaraton 2015, aneb jak jsem o šáteček přišel.

04.05.2015 11:29

Dalo by se říct, že od loňska mám tři individuálni vrcholy skyrunningové sezóny – krátký Hyundai Perun skymaraton od Makyho, trochu delší Lysohorský čtyřlístek od pana mistra statistik Lysacupu Ludě Bednáře a nejdelší Ultra Nezmar opět od Makyho. Po testovacích závodech typu LH24 (11. místo) a dvojičkové Horské výzvě Jeseníky na trati Long s parťákem Milanem (opět 11. místo) jsem si v dobře rozběhnuté přípravě myslel na hoooodně dobrý čas i umístění do top 50 na dobrými skyrunnery nabitém Perunovi. Trochu jsem se přepočítal v obou směrech. Plánovaný čas pod 5 hodin možná loni při letošní formě, ale jistě ne na “bahnem a krvelačným Makym vytuněné” trati letos. O pozici v TOP 50 jsem smýšlel jen kvůli tomu …uff — BUFF finisherskému šátku. Byl by to při učitelském platu 25 tis. brutto pěkný bonus a rodina by mohla konečně říct, že jsem vydělal trochu na sebe.

No nic, byl jsem dobře motivován a to je ve sportu docela dost, ale ne moc, když vám život tak trochu komplikuje práce, rodina (to první je stížnost, to druhé prostý fakt), zapíjení svobody a svatba kamaráda–parťáka (ani jedno se nedá odmítnout ze dvou důvodů – mám rád veselé akce a Milana). Nebylo to zrovna to ideální ladění formy, jaké bych si představoval na tak brutální a docela rychlý závod s 3000m+, ale naběháno a nastoupáno za zimu něco je a od svatby Milana jsem už v pohodě, jde se do toho.

Zkomplikovat si to ovšem umím i jinak. Třeba tím, ze jsem Makymu nabídl své studenty polygrafie pro fotografování na trati Peruna. S tím je spojena “lehká” týdenní organizace s přesvědčováním studentů, jak nebudou svými fotografiemi a jejich publikováním slavní a že je to skvělá možnost naučit se fotit při hoooooodně rychlé akci. Pak s tím souvisí samozřejmě organizace obhlídky trati, příprava materiálů, ukázky, lekce, hledání spojů atd. Při pátečním volnu na 1.máje jsem měl docela dost a navíc jsem na obhlídku klíčových fotogenických míst tratě neměl auto, protože rodinka musela … činit rodinné záležitosti. Mobilitu mezi klíčovými místy v údolích Peruna zajistili rodiče studentů a o moje ubytování noc před závodem se postaral Makyho team na Javorovém.

Odpoledne jsem se konečně začal chovat jako uvědomělý závodník, pokud nepočítám ty 3 piva nahoře, a na Javoch jsem poklidně vystoupal po vlastních, dal jsem si na chatě rýži á la čína a mátový čaj, no a nakonec to zkazil těmi třemi pivy. Po registraci dorazil celý Makyho “perunský” team a mohl jsem jít spát. Bohužel s vědomím, že pokud budu chtít svézt dolů na start autem (abych se vyhnul před závodem namáhavému sestupu po vlastních), budu muset vstávat v 5 hodin ráno. Makyho team jsou profíci a ví, že nemohou nasrat pozdním příjezdem 400 registracechtivých magorů, co neví co dělat lepšího, než běhat nahoru a dolů po sjezdovkách bez sněhu, když v Beskydech trochu hodně prší.

Být na startu připraven o skoro 4 hodiny dřív je výhoda. Nevíte, co dělat dříve. Jestli nejdřív vazelína na prdel nebo snídaně, nebo se nabízet s pomocí. Vše jsem zvládnul v dobrém pořadí: snídaně, pomoc a vazelína.

Jsem na startu. Je 9 hodin a trochu se rozklusávám, poslední přerušované čůrání, kontrola vybavení a rychle zařadit se do tlačenice pod startovním obloukem. Plán byl jasný, jsem mistr, ne? Tak dopředu, uvědoměle dle výkonů a zásluh asi do 6. řady. Maky tam před startem něco vypráví a vzápětí se všech skoro 500 magorů v dešti vydává vstříc extrémním 3195m nahoru a technickým 2700m dolů s celkovým počtem překonaných 41 km. Na to nemyslím. Jen na to, že to nesmím přepálit a taky si nechat utéct klíčové soupeře. Nemyslím tím ty… no ty nej, ale svoje soupeře, a ty nebudu z taktických důvodů jmenovat a taky nemohu uvádět jejich jména proto, že si občas soupeře vyberu až v průběhu závodu, aby hlava měla co dělat. Většinou je ale docela prostě neznám. Jen snad podle vidění. Někdy mne překvapí cenný skalp známého eliterunnera, ale jen do doby, než zjistím, že je po chřipce nebo po operaci a tak říkajíc šel do toho jen na “objem a pohodu”, kdežto já na krev.  

První 2 km stoupání na Javoch k chatě jsem dravec, neznaje svých plánů a stoprocentních rad těch zkušených, jdu tempo o 20 procent rychlejší než v tréninku. To je snad dobře. Držím se vepředu, odhadem je přede mnou asi 40 lidí a když jsem to tak potom z výsledkové listiny studoval, moc se to nezměnilo. Plus minus jsem bězel s 10 lidmi, se kterými vlastně celý marathon komunikujete jen tím, že je na chvíli předběhnete, no a za pár minut oni vás. Občas se vynoří někdo známý zkušený zezadu a vyděsí vás. Ale nechci předbíhat, to teprve přijde. První seběh do údolí Gutů jde nad očekávání dobře zahákovaný ve vláčku běžců v tempu mezi 3 a 4 minutami na km. Dole je slyšet povyk a zvonce u první občerstvovačky. Věděl jsem od Makyho, že na 5. km přijde nějaká komplikace, ale že to bude šplh po laně na blátě jsem si představit nedovedl. Na obou lanech lidí jak blech na psím ocasu, přede mnou viselo asi dvakrát deset běžců/šplhačů a já chytrák že půjdu středem s hůlkama. Metr maximálně a ihned jsem začal bojovat o lano. Běžíme dál, přede mne se dostává první ženská, Anička Straková. S respektem ji pouštím a o nic se nepokouším, bo by to byla moje smrt již na 20. km.

Výstup na vrchol Velkého Javorového proběhne tempařsky ve stylu ufuf, nádech, ufuf, nádech. Seběh po dřevařských spojkách a svážnicích na spodní cestu z hřebene si užívám včetně toho Makyho “koryta” potoka, kde tak odhadem vyklopili 100 vagónů kamenů velikosti hlavy člověka až koně. Tím je třeba se protančit a nespadnout. Mělo by to asi fatální krvavé následky. Předbíhám za Makyho mohutného fandění asi dva kluky a jsem dole. Šup šup na občerstvovačku pro banán, sůl, ionťák a hybaj nahoru po červené kilometrové sjedovce na Příslop. Těsně před otočkou jsem už v seběhu zahlédl Petra Krále asi o 2-3 minuty přede mnou. Dobrý, říkám si. Nejsi na tom zle. Po 20 minutách konečně otočka a hned zpátky. Pro změnu po kamenech kolmo dolů pod lanem.

Dole na hodinkách mám 2h 6minut. Jedu podle plánu. Půl hoďky a jsem na nahoře na Šindelné, což by měl být geometrický střed závodu, opticky pak budou zbývat od Šindelné jen dva výstupy a seběhy a samozřejmě konečně běhavější rovinky. Beru banán, sůl, vodu a fičím. Hltám za chůze. Jsme zase stejná parta. Za mnou se ale tlačí lysacupový protřelý veterán Petr Škrabánek. Většinou je pro mne jeho přítomnost odzadu znamením přepáleného začátku. V tomto případě jsme byli na 20. km z 41. V hlavě to dlouho neřeším a bojuji jak tygr. Ovšem jen do té doby, než mne zbrzdí hromady bláta, popadaných stromů a neustálé změny tempa po jinak běhavém hřebeni z Šindelné na rozcestí Kalužný. Za mnou polovinu tohoto očistce odfukuje Petr a z občasných heků cítím, že se mu to taky moc nelíbí. Nějaký turista nám sděluje pořadí – já 54, Petr 55. Potěší mne to, ale jen na chvíli. Toto pořadí se mění poté, co jsem si usmyslel dostat z boty kamínek. Neměl jsem to dělat. V okamžiku, kdy jsem přitáhl botu k ruce, projela mi stehnem mohutná křeč. Je to v prdeli… konec, šlus. Zkusil jsem nějaké protažení, zvolnil tempo a změnil geometrii kroku. Po chvíli křeč povolila, ale přišel jsem o kontakt s Petrem Škrabánkem a předběhl mne ještě jeden týpek. Na Kalužném mne pak potěšilo, k mému pokřečovému stavu, zvolání jedné turistky — “dívej, to je krásný běžecký styl”. Nevím, jestli už to nebyly halucinace, na ty by ještě bylo brzo, ale povzbudilo mě to k většímu úsilí se opět přiblížit k Petrovi. Nakonec mi trochu pomohla soupeřka. Přede mne se z čista jasna při seběhu do údolí Tyry dostala Zuzana Krchová, vítězka loňského Nezmar Skymaratonu. Mojí reakcí bylo nevzdát se bez boje. V jednom techničtějším úseku jsem ji dal a pak udělala frr a byla fuč. I před Petrem Škrabánkem, kterého jsem ale díky tomu stále měl na dohled.

 

Když jsem přiběhl na občerstvovačku v Tyře na 35. km, čekal jsem, že tam bude pusto prázdno a všichni už budou pryč. Ale realita, k mému překvapení, byla jiná. Byla tam spousta lidí. Zuzana, Petr i Bedy (znám jen jeho přezdívku, gorolský Makyho kamarád) a jiní, které jsem už dlouho neviděl. Na Bedyho jsem zapomněl už na 10. km. Říkám si NO STOP, pokračuj. Voda bude i na Ostrém. Po 200 metrech jsem si dík opojnému náskoku uvědomil, že potřebuji čůrat. Chvíli jsem si pohrával s myšlenkou, že to cyklisti a někteří běžci asi umí i za běhu, ale nakonec jsem se zastavil a potřebu vykonal obvyklým chlapeckým způsobem. Přede mne se na chvíli dostává Bedy s poznámkou, že už od Řeky je v prdeli. A po chvíli si mne namaže na chleba Zuzana a dalších asi 5 lidí. Náskok a podle mne TOP 50 je v nedohlednu.

 

Do cíle asi 10 km a od této chvíle už si běžím svoje. Taková běžecká nirvána – je ti všechno šumák, jen jedno víš jistě, pokud poběžíš co nejrychleji, budeš to mít za sebou dříve. Rovinky seběhů k chatě Kozinec střídají mírné brzdící protirovinky a v hlavě mám jen silnici dole v Tyře a myšlenku ať už se to k..va nezdržuje a začne závěrečný masakr nahoru na Javorový. Tradičně mi tady jako loni došla šťáva a ani letos jsem nebyl sám. V nekonečných serpentýnách si mne podali ještě tři kluci a nechali mi jen jednoho, kterého jsem si podal já. Bylo mi ho trochu líto. Co chvíli se předklonil, nadechl a skoro to vypadalo, že usne. Vždy se ale dal zase do pohybu. Nakonec byl v cíli jen asi 3 místa za mnou. Borec. Já bych usnul. Traverz k černé sjezdovce byl jen klidem před bouří v úctyhodném tempu 5-6 min na km. Toto tempo zaručeně zastavilo Makyho GRANDE FINÁLE v podobě 700m dlouhého a prudkého výstupu po černé sjezdovce. Nazvat svůj pohyb vpřed či nahoru hlemýždím tempem by byla pro šneka urážka. Díky posledním 5 bonbónům z hroznového cukru to nějak dopadlo. Cestou mi udělala ještě pár fotek dvojice nastražených studentů. Nechápu, jak jsem si myslel, že se jako budu tvářit do objektivu, když jsem je tam posílal, ale bylo mi to v tu chvíli upr..le. Jediné, co znamenalo konec, je doplazit se pod ten zas..ný reklamní oblouk do cíle. Někdo tam tříská do kovový trubky a řve, poběž, makej. Můj finiš mohl z dáli připomínat první jízdu ve škodovce v autoškole. Rozběh a chůze, rozběh a chůze. V cíli mne zvěčnil Sam Straka finisherskou fotkou a Lucka Zajícová mi oznámila, že jsem prohrál sázku a BUFF šáteček nedostanu ani omylem. Doběhl jsem 54. Později se to oficiálně ustálilo na čísle 57. Jinak spokojenost. Dal jsem do toho maximum. Víc nebylo kde brát. Na mnohem horší trati oproti loňsku skoro stejný čas, 5 hodin 22 minut 35 sekund.

Co se dělo potom je hodně jednoduché — pivo, polívka, pivo, rýže á la čína v chatě, pivo, pivo, tombola… a pozor — výhra trička Dynafit a nakonec pohodově vysomrovaná jízda až k baráku, doma pusa, pivo, pivo a … pak jsem umřel.

 

P.S. Děkuji všem za podporu a svým studentům za pomoc s fotoservisem Peruna i za fotky, stejně jako děkuji i www.svetbehu.cz a Samovi Strakovi a ještě někomu.

Diskusní téma: Michal Ultrasta Popieluch na Hyundai Perun skymaraton 2015, aneb jak jsem o šáteček přišel.

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek