Nevstoupíš dvakrát do stejného bahna

11.03.2015 17:46

Kysucká stovka 2015, 6.3.2015, 127km / +5 560m

Do svérázného světa stovkařů jsem poprvé vyběhnul vloni právě Kysuckou stovkou a přestože jsem ji dokončil ve velice dezolátním stavu, beze vší pochybnosti jsem si potvrdil, že právě tyhle štreky nahoru dolů odkudsi kamsi jsou přesně to, co mě baví nejvíc. Proto jsem letos dlouze neváhal a přihlásil se znovu. Trasa se až na pár detailů téměř nezměnila, zato letos zima sněhem zase tolik neskrblila, takže se na kysuckých kopcích dalo očekávat všechno možné.

V jednom jsem měl ale naprosto jasno. Lońský fatální omyl při volbě bot, ve kterých jsem si nohy uvařil jako v polívce a od půlky závodu syčel bolestí při každém zpuchřelém došlapu, jsem letos nehodlal opakovat. Mučte mě jak chcete, napněte mě na skřipec, zbičujte a pouštějte mi celý den reklamy na Alzu, ale já vám prostě nepovím, proč jsem si šel jako lehkovážný floutek koupit ty širší X-talony až v den závodu. Samozřejmě moji velikost na prodejně neměli, takže jsem chvíli blbě čuměl, cosi pozkoušel a nakonec vzal zavděk alespoň vzdušným modelem roclite 280. Na můj vkus dost vysoká pata a zbytečně moc tlumení, ale pořádný vzorek se bude určitě hodit.

Že mám díru v hydrovaku, jsem naštěstí zjistil ještě půl hodiny před odjezdem do Kysuckého Nového Mesta a nemusel tak alespoň řešit rampouchy na prdeli až v závodě. K vyladění předzávodní pohody mi zbývalo už jen zjistit, že jsem doma nechal trenky, těsně před odchodem na start roztrhnout nepromokavý obal na mobil a pak už jsem mohl spolu s necelou osmdesátkou natěšenců vyrazit do měsícem ozářené mrazivé noci.

Nějaké divočení po startu mi není vlastní, takže jsem se pomalu rozkoukával a ještě pomaleji rozbíhal. Zatímco loni byla trasa hodně mokrá a bahnitá, letos většinou příjemně křupala pod nohama, ale i tak se občas našel potok, kterému nebylo vyhnutí, neb si usmyslel téct zrovna po turistické značce. Čelovek bylo přede mnou stále dost, takže jsem se ani nezdržoval vytahováním itineráře a běžel si svým tempem. Velikým překvapením tak pro mě byla první občerstvovačka v Dolním Vadičově, k níž nás dovedla cesta lemovaná hřbitovními svíčkami. Abnormálně příjemná posádka, skvělý silný vývar a posezení na lavici s dekou pod zadkem mi výrazně zlepšilo náladu. O tu jsem se ale zase brzy sám připravil.

Plný elánu jsem se pustil do zdolávání „zlatého kilometru“ Ľadonhory, nejprudšího stoupání na trase, ale když jsem předběhl všechny, co byli přede mnou, tak najednou koukám, že nevidím ani značky, ani odrazky, jen krpál před nosem. Z loňska jsem si pamatoval, že se šlo dlouho prudce vzhůru a na hřebeni se zabočilo doprava, tak jsem si řekl, že už se tudy nějak prosekám a na správnou cestu určitě narazím. Několik čelovek se nejdřív vydalo za mnou, ale když se svah napřímil tak, že jsem měl co dělat, abych se vůbec udržel na nohou, zůstala za mnou už jen jediná. Po dlouhém a vyčerpávajícím boji jsme se na hřeben opravdu vydrápali a dokonce našli i vybledlou modrou značku. Oba jsme se shodli, že musíme jít doprava, což si kolega potvrdil i pohledem na GPS, ale absence jakékoliv lidské stopy nevěstila nic dobrého. Za chvíli jsme došli k ceduli Holý vrch, tak vtipkuji ke kolegovi: „Pěkné, ale sem už se nikdy nepodívám.“ Z bláhového omylu mě po chvíli vyvedla další cedule Steny, pod kterou se šklebil ukazatel oznamující, že na Ľadonhoru je to skoro půldruhé hodiny směrem, odkud jsme zrovna přilezli!!!

Já už jsem v životě zabloudil mockrát, ale vždycky jsem si to pak nějak dovedl přebrat a pochopit, ovšem co se odehrálo tady, mi není jasné ani teď, když koukám do mapy. Nějaká škvíra ve stázi nebo co... Když už jsem na ten správný kopec konečně dolezl, vzpomněl jsem si, jak jsem se tu před rokem nadšeně kochal houkajícím sýčkem a jak jsem si vychutnal prudký seběh po spadaném listí. Teď jsem sebou otrávený jak muchomůrkové ragú akorát dvakrát fláknul o zem a celou cestu dolů se ospale hmoždil.

Všechno to rozbolavělé mátožení rozehnal až brutus, kterým jsem se oživil na Žihlavném Grúni těsně před prvními náznaky rozbřesku. Svižnost, lehkost a chuť předběhnout každého, koho před sebou uvidím, mi vydržela až do občerstvovačky v Klubině, kde jsem ovšem zjistil, že jsem v tom laufu proletěl jednu kontrolu, aniž bych si do karty nalepil nálepku. Sere pes, vracet se pro ni prostě nebudu. Beru do ruky pagáček a valím dál. Cestou se dávám do řeči se sympatickým Slovákem Michalem, který je tu poprvé a jeden z nemnoha asfaltových úseků nám rychle ubíhá pod nohama. Loňské bloudění před výstupem na Bobovec jsem si tentokrát odpustil a za chvíli už si Michal ve Staré Bystrici fotí orloj.

Stoupání na Veľkou Raču se v rozšmatlaném sněhu táhne jako nudle z nosu alergika, ale borci na čele to měli určitě mnohem těžší. Slunce to rozjíždí na plné pecky, boty vlhnou a vrcholové výhledy na všechny strany jsou příjemným bonusem, ale stejně bych se už nejradši viděl pod kopcem na občerstvovačce v suchých ponožkách a s pivkem v ruce.

Dole bylo lyžařů jako máku, takže než jsem se svého vysněného moku dočkal, partička se kterou jsem dorazil, už se vydala na cestu do Oščadnice. Celou dlouhou asfaltku jsem prožbluňkal a pochyboval, jestli je ještě doženu. Povedlo se mi to až na další kontrole i za vydatné pomoci muziky v uších. Následující táhlý seběh už jsem si zase euforicky užíval a od té chvíle jsme to s Michalem dotáhli ve dvou až do cíle.

Zatímco loni jsem posledních třicet kiláků přes Javorníky od občerstvovačky v Čadci trpěl jako mučedník, letos jsem si je vychutnal jako zákusek po dobrém obědu. Když se Michal dozvěděl, že před námi tudy zatím prošlo teprve 23 lidí, vyrazil jako splašený poník, protože by ho prý předtím ani nenapadlo, že by mohl skončit do pětadvacátého místa. Tempo jsme drželi pořád slušné a když jsem ho poštenkroval, že máme v patách jednoho rychlého Maďara, tak běžel i do kopce :)

Na Marťákovskom kopci jsem si před rokem akorát zhnuseně zahurdoval nad bandičkou mladistvých vidláků rajtujících nahoru a dolů v nějaké otřískané škodovce, zato letos jsem svou duši sytil dech beroucími výhledy na nádherné panorama Malé Fatry zlatorudě ozářené zapadajícím sluncem. Tma nás dostihla při sestupu do Nesluše a ani ta asfaltka přes dědinu mi letos nepřišla tak nekonečná. Výstup na poslední kopec Tábor nám slavnostně nasvítil právě vycházející měsíc a závěrečný ohavně bahnitý sestup vytuněný spoustou kmenů, větví a trní už nemohl nic změnit na tom, že na tenhle závod se budu určitě vždycky rád vracet.

Do cíle jsme doběhli s úsměvem v čase 23:10, tedy o 5 minut později než vloni, ale vzhledem k tomu, že vítězná skupina oproti loňsku strávila na trati o více než hodinu a čtvrt déle, tak to i s ohledem na ten kufr beru jako slušný výsledek. V nových botkách jsem sice ze začátku trochu hledal jistotu v sebězích, ale nakonec taky posloužily solidně. Takže podtrženo a sečteno, parádní zahájení sezóny s luxusním počasím, výborně připraveným závodem a spoustou milých lidí kolem dokola. No a ten gulášek v cíli? Mana nebeská. Tak zase za rok!   

Výsledky: https://www.kysuckastovka.wbl.sk/Vysledky---Results.html