Malý kluk Milan a velký císař Hochkönig
Dopoledne před závodem s honosným názvem Hochkönigman jsme se šli s parťákem Michalem projít z městečka Maria Alm na horu Natrun. To je vrchol asi stejně vysoký a podobně strmý, jako náš beskydský Smrk. Co mi nahoře probíhalo hlavou? Ve výškovém profilu závodu je tento Natrun jen malý bezvýznamný zoubek na začátku. Bezvýznamný a jeden z mnoha. Co tohle bude sakra za závod?
Na předzávodním brífingu jsme se dozvěděli, že Natrun se společně ještě s následujícím kopcem Brimbachkögerl obkrouží dvakrát. Nějaká vyšší moc prý nepovolila část trasy kolem Bischofshofenu. Tohle mně vůbec nevadilo. Naopak, dát si dvacetikilometrovou rozehřívačku v takřka beskydských podmínkách, to bylo přesně něco pro mě. Navíc pořadatelé slibovali druhý průběh startem a skvělé fanoušky. Jo, o půl třetí ráno na mě kromě Michala – jediného skvělého fanouška – čekala na náměstí v Maria Alm parta napitých chlapců s ještě opilejšími slečnami, kteří hulákali cosi o tom, že jsem Weltklasse. Jako já…
Tyhle alkohlášky mohly společně se snadnějším úvodním profilem v kdekom ve startovním poli budit neohrožené pocity s vidinou snadné kořisti v podobě dosažení cílové mety v rychlém čase. Chvíli jsem se snažil opájet touto slastnou myšlenkou. Vystřízlivění v mojí hlavě ale opakovaně přinášela trasa připomínající svým profilem bodliny ježka. A taky stádo krav.
Když tak probíháš o půl čtvrté ráno horskou loukou a naproti se objeví dvě světýlka, tak si říkáš: Motorka? Traktor? Auto? Tady? Pak se těch světel objeví více, vstanou, zabučí a rozběhnou se proti tobě. V pokynech v propozicích stálo, že kolem stáda krav vyhřívajících se na denním slunci máš projít potichu kolem dokola. O krávách v nočním svitu čelovky však rádce mladých svišťů nepsal. Zahájil jsem proto úhybný manévr doleva, ale moje svítící čelovka byla pro partu skotu velkým lákadlem. Už jsem se viděl, jak hanebně hynu pod kopyty dojnic. V tom se za mnou objevily jiné dvě závoďácké čelovky. Krávy přepnuly indikaci na silnější zdroj světla, já využil danou situaci a pokračoval jsem v úprku. Bylo to o fous. Během závodu však ne naposledy.
Dvacátý druhý kilometr v horském středisku Hinterthal počastovali pořadatelé velkolepým jménem Lifepoint. Představte si dva kanystry vody na zastávce autobusu a k tomu jednoho Michala. Tolik života a tak málo času. Život mi do těla přineslo pouze povzbuzení od parťáka, který na horském kole celou noc odhodlaně zdolával nekonečné alpské zatáčky. Naopak sílu mně ubírala krize při svítání a pomyšlení na to, že jsem se propadl někde do třetí desítky. Ale moje hlava tentokrát jasně vládla nad nohama a dala pokyn v noci šetřit síly tak, abych zvládl celý nadcházející tropický den. Navíc další občerstvovací stanice Arturhaus byla vzdálena celých devatenáct kilometrů. A já jsem na ní po kanystrech na prvním Lifepointu nečekal nic exkluzivního.
All inclusive však přinesl východ slunce nad majestátním Hochkönigem a běh po Salzburger Almenweg, v překladu Luční stezce. Krávy bránící svá telata mě donutily ještě jednou k seběhu do kamenitého koryta potoka. Potupně jsem opět ustoupil a tak tenhle noční match Česko – Skotsko skončil výsledkem 0:2.
Co mě nadchlo? To, jak dokáží místní lidé žít v souladu s horami. Slečny s vizáží modelek, které byste u nás našli v pět ráno tak maximálně polomrtvé na lavičce na Stodolní v Ostravě, se tady od úsvitu starají o stáje, seno a dobytek. Navíc ještě pozdraví, povzbudí. Víš, Václave, tady na venkově, tady je jiná morálka, taková nezkažená. Zapomeneš na únavu, opláchneš hlavu v ledovcovém potoce, nahodíš si v mozku hit od Rudimental a fičíš dále.
Arturhaus. Neúnavný Michal vyjel na kole další brutální kopec, aby mě povzbudil. Absolvoval dalších asi tisíc zatáček vráceček a s vycházejícím sluncem v zádech mi vlil krev do žil. Prostě parťák par excellence. A všude kolem něj zase samé krávy. Občerstvovačka nabídla kontraindikaci ve formě červeného býka – tedy Red Bullu, domácí bábovky a melounu. Poprvé v životě jsem si během závodu dal podobnou snídani. Od této chvíle nechci jinak. Nikdy více gely, nikdy více pseudosladké tyčinky ani podobné lektvary. Proč? Do následujícího téměř dvoutisícového kopce jsem po téhle snídani měl chuť závodit. A z téhož kopce jsem dostal chuť letět. Alpští kamzíci (rozuměj běžci z Rakouska, Německa a Švýcarska) nestíhali z toho, jak dokáže beskydský beran letět střemhlav tisíc výškových metrů dolů do městečka Mühlbach. A dámy na občerstvovací stanici v polovině závodu nechápaly, co vše tenhle lysohorský vepř sežere.
Další redbull, vývarek, sýr gouda, bábovečka, red bull, gouda, hlt vody. Nikdy předtím jsem neměl na závodě takovou chuť do jídla. A nikdy předtím mi taková směsice nepřinesla větší potěšení a sílu do běhání. V hlavě stále stejná skladba od Rudimental a já běžel vstříc úpatí Schneebergu. Vstříc kopci, který byl mým největším podvědomým strašákem v celém závodě.
Z map jsem věděl, že mě čeká převýšení dost přes tisíc metrů. A na brífingu před závodem bylo navíc běžcům řečeno, že kvůli polomům se velká část tohoto kopce nepůjde po lesních stezkách, ale po sjezdovce. Na loukách, kterým dává přímý direkt dopolední slunce v tropické výhni. Představte si deset hangů Malenovickým kotlem, připočtěte si padesát kilometrů v nohách a v zádech ostré horské letní slunce. Tento úsek všem ukázal, že Hochkönigman je a bude extrémní. Statisticky řečeno: ze 128 startujících nakonec závod dokončila přesně polovina, v tom 5 žen.
Já navíc nemám ve zvyku si život nijak ulehčovat, takže jsem si při přelézání asi čtyřicátého ostnatého drátu ohraničujícího pastviny pěkně zajel rezavými hroty do stehna. Krvácející rána z milosti se za chvíli ukázala jako velice prozřetelné řešení. Díky ní jsem vyhledal restaurační zařízení a požádal o desinfekci. Stín s chládkem mě přivedli k dobré němčině, kterou jsem požádal Bier, Cola a Pretzel. Tato trojkombinace společně s ošetřenou nohou způsobila vertikální let na vrchol a let střemhlav směrem dolů. To jsem pokořil dobrých patnáct soupeřů a dostal se ve výsledkové listině ve správném čase na správné zhruba pětadvacáté místo.
Michalovi, který autobusovou zastávku vedle občerstvovací stanice v Dientenu na 60. kilometru ještě před mým příletem využil jako polední noclehárnu, jsem sdělil svou taktiku. Třináct set výškových metrů a deset kiláků na Hundstein se nebudu ničit a pošetřím síly na finální patnáctikilometrový hřeben, kde si to s ostatními rozdám o dobré umístění.
Realita? Kulové! Jsem prostě asi pořád ještě mladý a nezkušený ultra blb. Vidím potok, opláchnu hlavu, opláchnu krk a vypláchnu pusu. Zapiju to ionťákem z camelu a je vymalováno. Podruhé v životě stejná chyba. Kdybyste viděli všechna ta kravská lejna a starý sníh o pár desítek metrů výše, bylo by vám ihned jasné, co jsem to za ****.
Takže změna plánu. První horská chata na cestě, kopu do sebe lahváče za tři euráče na neutralizaci žaludku. Trochu zabírá, ale tělo nejede tak dobře. Přesto rychle sbírám výškové metry. Nohy mají natrénováno a je jim jedno, jaký syfl mám v břiše. Překračuji hranici dvou tisíc výškových metrů a blížím se na Hundstein. Sek. Padám do trávy. Převrací se mi žaludek. Nemůžu dýchat. Trochu krutá daň za ten potok. Doplížím se na vrchol. Padám na lavičku. Ochotní pořadatelé na poslední občerstvovačce mě chtějí svézt dolů. V hlavě mi končí závod. Zvedám telefon a volám Klárce. Pomůže mi. Moc pomůže. Jen pro ni těch posledních čtrnáct do cíle dám. Hodím do sebe vývar, kus chleba. Ale nemyslím teď na umístění, to je asi ztraceno. Po nekonečných dvaceti minutách vstávám a opatrně se dívám na poslední horský hřeben na trase. Připadá mi to jako celá Malá Fatra od Kriváně až po Rozsutec. Nekonečná štreka.
Jsem odhodlaný to zvládnout. V tom v dálce uslyším hřmění. Blíží se bouřka, ale zkušený správce chaty mě ujišťuje, že trasu závodu bouřka mine. Měl pravdu. Pár kapek spadlo, ale nakonec šly hrozivě černé mraky o fous mimo. Co mě ničilo více, byl nekonečný profil hřebenu. Zub nahoru. Zub dolů. Takto asi dvanáctkrát stále dokola. Až po vytoužený cílový seběh.
Už jen tisíc sto výškových dolů na náměstí v Maria Alm. Dělám v hlavě blikanec a předbíhám jednoho soupeře za druhým. Nic nevnímám, jen tu touhu proběhnout dlouhou ulicí až na náměstí, vyslechnout si od moderátorů své jméno a hrdě pozvednout ruce nad hlavu, až uslyším to sladké Tschechische Republik. Michal je tak trochu jiným borcem v cíli. I přes zranění nohy objel kus trasy na kole. Teď neúnavně vyčkává, cvaká spoušť. Vítáme se pivem.
I když mě velký císař pasoval z malého kluka na Hochkönigmana, tohle si už podruhé nedám. Nebaví mě tyto neběhavé profily nahoru a dolů, kde si člověk pořádně nezaběhá a neodpočine si na kousku asfaltu, popřípadě na měkké lesní stezce. Bylo to fajn, ale sorry velký císaři. Poprvé a naposledy.
Hochkönigman 2015
Maria Alm, Rakousko
6. 6. 2015
85 km / 5 550 m +
