Prob(l)ít se do cíle CUTT? Žádný problém

18.05.2015 10:49

Czech Ultra Trail Tour - Jeseníky, 15.5.2015 Vrbno pod Pradědem, 73 km, +3690m

Dlouhé závody jsou krásné v tom, že vám pokaždé poodhalí nová zákoutí vaší psychiky a posunou kritéria, podle kterých si vytváříte úsudky na cokoliv. Není lepší způsob, jak se seznámit sám se sebou. Na ultra trailech je půvabné i škodolibé zároveň, že vám dají vždycky novou a nečekanou lekci. Postupně zažíváte všechny možné situace, které mohou nastat a snažíte se z nich poučit, jenže i když něco jednou vychytáte, stoprocentně vás příště překvapí něco jiného.

Czech Ultra Trail Tour neměla být žádná extra vyčerpávající věc. 73 km se zhruba 3500 metry převýšení sice není málo, ale už jsem absolvovala i o dost delší závody. Trasa slibovala táhlá stoupání, hodně ryze běžeckých pasáží a návštěvu nejhezčích míst Jeseníků. Přesně to, co mám ráda.

Do základny závodu, sportovního gymnázia ve Vrbně pod Pradědem, přijíždíme po deváté hodině ráno a Marek právě začíná s výkladem trati. Zdravím se s Klárou Rampírovou i Standou Najvertem, o kterých jako o vítězích nemám nejmenších pochyb. Na můj dotaz, proč nebere hůlky, mi Standa lakonicky odpovídá, že na okruhu okolo Dlouhých strání s nimi přece nebude klapat a nač jako myslím, že je budu potřebovat. V milisekundě se rozhoduju, že když ne Standa, tak ani já a vrážím je Jirkovi do ruky (na závod mě jeli podpořit manžel a dcera Kačka). 

Marek přesně v 10.00 vystřelí z pistole a celé startovní pole se rozběhne. Všichni vypálí, ale já jdu jako vždy ze zálohy, takže vzadu. Motory zažehuju postupně, teď jdu teprve na první, nejsem ucho, abych divočila a za rohem umřela. Za Vrbnem se ukazuje, že bude opravdu teplo, a tak předvedu závodníkům malý striptýz. Je to jeden ze způsobů, jak se na ultra proslavit, když ne medailí. Můj manžel zase budí respekt tím, že po stovce vypije osm piv a stále nespí. Jo, jednou si nás budou všichni pamatovat. Trať vede mírně do kopce přes pásmo Orlíka, pěkně si to klušu po zpěvněné cestě a libuju si, jak mi to jde. Snažím se neztratit houf z dohledu, abych nezabloudila. Po dvou hodinách a 22 minutách do sebe na občerstvovačce ve Videlském sedle hážu banán a dozvídám se, že teprve teď začnou „kopečky“. Poprvé mi bleskne hlavou, že poslouchat Najverta nebyl nejlepší nápad. No nic, opřu se do kolen a vyrážím na Švýcárnu, kde na mě zpoza drnu trávy míří foťáky Jirky a Kačky. Volají, ať se nezastavuju a že mě mají rádi. Až jsem si povyskočila, jak mě potěšili. 

Na Praděd je to kousek, po trase potkávám spoustu fandících turistů v bundách, kteří nechápou, proč běžím v podprsence, když tak fouká. Nejsem sama, pobíhá tu ještě pár uřícených skoronaháčů s číslem na trenkách. Z radosti, jak mi to pěkně utíká, přeběhnu odbočku na modrou a nechtě si prodloužím závod o dobré dva kilometry. Trochu mě to štve, stejně jako kořeny na seběhu pod Dlouhé stráně, které mě chytají za nohy. Povzbuzuju sama sebe a vybavuju si svého otce, který nejenže neběhá, ale nezvládá dokonale ani techniku chůze. Vybavuje se mi flashback, jak jdeme po pláži, on v pantoflích opatrně našlapuje a my se ségrou coby malé holčičky táhneme slunečník i karimatky, aby o ně nezakopl. S těmihle geny je přece už jen to, že jsem tady, triumfální vítězství nad přírodou. A příroda, ta tady fakt je! Marek si dal při výběru trasy záležet. Probíháme strmou pěšinou podél rokle s průzračným potokem. Raduju se, že tu jsem. Když stojím zase na pevné zemi, říkám si, že je čas zase nakopnout všechny 4 motory. Po táhlé stoupavé cyklostezce si to smažím, jak to jde, ale dotírá na mne čím dál větší žízeň. Myslím, že piju dost, ale tělo dává signály, že to nestačí. Vždyť ani nečůrám. Rozhodnu se nabrat vodu z menšího potoka. Zhluboka se napiju a ani mi nedochází, že právě dělám fatální chybu. Za pár chvil cítím, jak mi zchlazený žaludek těžkne a nehodlá nic dalšího přijmout. Na občerstvovačce, která je pod přehradou ho zkusím usmířit kouskem jablka, ale žere mi to jen chvíli. Cupitám nahoru a předbíhám cyklistu, co tlačí kolo. Žoviálně mě zdraví a chce si povídat. Ptá se na trasu, pak mi vykládá o sobě, jak kdysi taky běhával. Tihle jsou nejlepší. Když mu řeknu, kam se chystám, dramaticky vykřikne: „Jéé, to si ale dáte, do bude ještě pěkně hnusný.“ Empatik. Vzápětí začne ječet, čímž mě začne poměrně dost štvát. "Jdete blbě, jdete úplně blbě!" Podle mapy ale mířím správně až k okraji přehrady. Kverulantovi utíkám a dělám, že neslyším. Dlouhé stráně jsem si vždycky chtěla prohlédnout, teď mám tu možnost, i když jsem nemusela, jak se dozvídám z telefonátu Markovi. Mažu po červené dolů zpět na správnou trasu a dochází mi, že tenhle druhý kufr už je minimálně půlhodina navíc. 

Přede mnou ani za mnou ani živáčka, jen já, Vlkodlačí hory, exploze zeleně a odpolední teplé světlo. Paráda. Seběh do Vernířovic je euforický, ach, jak jsem ráda, že jsem poslechla Standu a nevzala si hůlky. Pohled na Vysokou holi se mi nabízí z různých úhlů a jak se mi v jednu chvíli panorama otevírá, spatřím, že mě od dalšího kopce dělí hluboké údolí. Budu muset až na jeho dno, abych se zase mohla vyškrábat nahoru. Když se chystám znovu do kopce, uvědomuju si, že jsem vlastně nic nesnědla a začíná se o mě pokoušet hlaďák. A to dost naléhavě. Gel nemůžu, při pomyšlení na něj, se mi už tak těžký žaludek zase zvedá. Kousnu tedy do rohlíku se šunkou a vyrážím. Je to fakt krpál a zase proklínám Standu. Jak jsem si jen z někoho takového chtěla brát příklad. Tělo by chtělo ještě něco přijmout, zase mě sužuje žízeň. Ionťák v camelu ředím další vodou z potoka a piju. Chvilku přetrvává pocit úlevy, pak zase šutr v břiše. Když se vydrápu konečně nahoru, pokouším se zase běžet. Možná stihnu ještě rodinku na Ovčárně. Na Vysoké holi je ukrutná zima a nepomáhá ani tričko ani rukávy. Nemůžu jíst, ale pořád musím pít. Je to strašně studené. Petrovy kameny jsou pořád daleko, jakoby je přede mnou nějaká čarodějnice škodolibě posouvala. Na Ovčárně mě zdraví Markova žena Alena a trvá na tom, že si musím oblíct její bundu. Po chvíli přemlouvání přijímám, ale ještě před tím si jdu zkusit dát polívku. Vývar je na žaludek hotový balzám, i když ho jím po maličkých lžičkách. I pár hltů hořkého piva mi prospěje. Do camelu dolévám černý čaj. Alena mi ještě s laskavostí a obětavostí chůvy věnuje jídlo na cestu. A student, který tu s ní drží hlídku, mi skládá poklonu. Jsou milí. 

Do cíle už zbývá jen něco málo přes 20 km. V tuto chvíli by mě nenapadlo, že to bude děsivých pět hodin. Sbíhám údolím Bílé Opavy a jsem zase v euforii. Polívka pomohla, nohy nebolí, je mi teplo, jsem v nejkrásnějším údolí Jeseníků a dole prý mi zase zamává dcerka. Za chvíli se s ní i Jirkou setkávám. Kačka se mnou běží 200 metrů a křičí: „Mami, budeš třetí, budeš na bedně, nevzdávej to, slib mi, že to nevzdáš, zabééér.“ Jak jsem se pak dozvěděla, ostatní holky, co byly za mnou, to zapíchly nebo zkrátily, takže se tu vlastně plahočím sama. Nevím, jestli mám mít radost nebo ne, ale jsem odhodlaná být v cíli co nejdříve. Jenže je přece ultramaratonskou zákonitostí, že když je vám dobře, tak to bude během krátké chvilky přesně opačně. A je to tak. Na Sedlové boudě vytahuju čelovky a následuje další šavlový tanec. Moje hekání sledujou jen žluté oči zpoza stromu patřící bůhví komu a pár zubatých žab. Být tady myslivec, dá mi ránu z milosti. Dávím se zhruba co kilometr, už snad ani není čím. Nevolnost je úporná. Zkoušet kousnout do tatranky je čiré bláznovství. V Ludvíkově svítí pouliční lampy, tak se aspoň tam pokouším zachovat dekorum, ale při dalším stoupáku na Vysokou horu jdu vesele znova do předklonu. Nenávidím Standu, který už si beztak v cíli vychutnává vítězství.

Dopředu mě ženou dvě myšlenky. Na Kaččina slova a taky na Dana Orálka, který podobné kratochvíle prožívá na každém dlouhém závodě. V mnohem horším stavu než já dokončil Spartatlon. Kdyby tu byl, nejspíš by použil svůj suchý humor. Jo, humor, ten mi dávno došel. Když jsem nahoře, orazím na kontrole kleštičkami kartu a snažím se zase popoběhnout. Natřásání se nebohým útrobám nelíbí, ale přece jsem sem nepřijela, abych tu chodila, že. Celá scéna mi přijde chvílemi až lehce přízračná, jsem tu sama, les je úplně zticha, slyším jen své vlastní kroky. Už se docela motám. Takto vypadá doběh do cíle třetí ženy? Pod sjezdovkou už mi běží naproti náš pes a potkávám i Jirku. Hecuje mě k sprintu k cílovému oblouku. Čeká tam na mě Marek, Alča, Martin i Klára Rampírová, jasná vítězka. Objímají mě a litují. Mám IQ asi 50, musejí mi sundat čelovku, oblíct mě a nalít mi čaj. Těsně po mém doběhu vyfukují oblouk. A já jsem šťastná, že to mám za sebou.

Chtěla bych poděkovat všem, kteří mi fandili. A především Markovi za krásný nový závod, který se, doufám, stane tradicí. Já se sem vrátím, ale do té doby musím najít nějaký trik na žaludek. Poradím ho pak i Danovi. Je ale dost možné, že příště mě překvapí zase něco nového.

 

Výsledky: cutt.cz/online/