Do síně slávy zadními dveřmi
Jesenická stovka, 1.května 2015, Šumperk, 105 km, +4 150m
Tuhle závodní sezónu jsem si plánoval s jasným předsevzetím, že letos vypustím všechny tradiční akce, kde už jsem byl několikrát a místo toho ochutnám závody nové, nejlépe v kopcích a hvozdech, kde to ještě vůbec neznám. Je sice pravda, že Kysuckou stovku jsem letos běžel už podruhé a stejně tak tomu bylo i s tou Jesenickou, ale v cílovém oblouku obou závodů jsem loni nechal zaseknutou sekyrku dokončiv je trochu jinak, než jsem si původně představoval. Tudíž jsem si na první májový víkend naordinoval místo ultimátního souboje s Perunem uvolněnou partičku s Pradědem.
Poklidné rozjímání před startem mi notně pocuchalo zjištění, že tentokrát mi neteče vak, ale flaška a to přesně pět minut po tom, co zhasli a zavřeli nedalekou pumpu i obchod. Při tomhle neplánovaném proběhnutí jsem alespoň zjistil, že venku je tepleji, než se mi zdálo, když jsem do Šumperka přijel. Naštěstí jsem pomohl jednomu z kolegů zbavit se prázdné půllitrovky od kofoly, takže jsem mohl odstartovat s klidnější hlavou.
Klidné až moc byly i moje lenivé nohy a tak jsem dlouho jen ospale sledoval, jak ve tmě přede mnou mizí jedna čelovka za druhou. Fanoušci před rejchartickou nálevnou mi náladu ještě vylepšují informací o prohraných nájezdech se Švédy a netrvá to dlouho, než dostanu hlad. Zahnal jsem ho kouskem tortily s hummusem a zkusil trochu zrychlit, ale jako bych se pokoušel roztlačit zabržděnou kraksnu. Ztuhlý jako vegan v masovém hrobě jsem se nedokázal uvolnit ani do seběhů a když už jsem výjimečně někoho předběhl, tak jsem při nejbližší příležitosti přehlídnul značku a uletěl mimo trasu jako moula. To, že se mi letos podařilo neminout tajnou kontrolu v Branné, byla první drobnost, z níž jsem se mohl v závodě alespoň trochu zaradovat. Doplnil jsem si kofolu, nasolil banán a kodrcal se dál.
Do svítání je ještě daleko a pořád se do nějakého závodění nedovedu vcítit, tak postupně tahám z kapes kofeinovou žvýkačku a hodně brzy i hudbu, což mi alespoň trochu pomáhá občerstvit mysl. Čelovku vypínám až při stoupání kolem Vražedného potoka, u Obřích skal se na pár chvil pokochám zlatavým pásem na východě a bez velkého zdržování zanedlouho na vlastní nohy okouším pevnost sněhu na vrcholu Šeráku. Naštěstí je docela frišno a většinou je to přimrzlé, tak si v duchu udělám pašáčka, že mi nebylo líno tahat s sebou i tenké rukavice.
Jestli jsem si byl letos něčím jistý, tak určitě tím, že na Vozku odbočím hned napoprvé na Trojmezí a odpustím si loňský fatal error, kdy jsem v euforii při technickém seběhu z Keprníku doběhl i s Kačkou v zádech až do Sedla pod Vřesovkou a musel se vracet do kopce. Na kontrole dobíhám žlutozeleného Vencu Tylečka, který mi svěřuje, že to s tím lahváčem na občerstvovačce v Branné moc netrefil. Sněhový seběh z Vozky je navzdory občasnému klouzání a boření prvním světlým momentem a začínám se závodem konečně bavit. Rozčvachtané pěšiny plné vody už neřeším, protože mokro v botách už mám drahnou dobu. Upřímně soucítím s dvojicí běžců, která se v protisměru zasmušile vydává na Vozku v mých loňských stopách a začínám přemýšlet o docela malém pit stopu na Červenohorském sedle.
Jsem tady letos ovšem tak brzy, že se ani nepokouším zjišťovat, jestli vůbec někde budou mít otevřeno a funím dál přikusujíc znamenitou slanou palačinku, kterou mi s láskou a smutkem v oku, že ji na start nepustilo nachlazení, připravila má drahá. Tak že by snad malé pivečko na Švýcárně, což? Ani tady ale nakonec ani nezastavuji a po zmrzlé ledové cestě se snažím probruslit okolo vrcholu Pradědu k asfaltovému seběhu na Ovčárnu. Tak tady už ale určitě...taky ne. Zavřeno. Sere pes! Dlouho se tím netrápím, posílám domů lakonickou sms Ovčáčkárna a stoupám na Vysokou holi. Po hřebeni to docela odsýpá, zvlášť když před sebou vidím dva běžce, které se mi daří pomalu, leč vytrvale dotahovat. Od Pecnů ke Ztraceným kamenům mně začal jeden z nich opět dohánět, tak jsem odbrzdil a naplněn odhodláním, že v seběhu mně prostě nepředběhne, to pustil dolů ke Skřítku, jako by tam měl být cíl. Valím bomby, až odlétá kamení, ale borec se za mnou pořád drží jako přilepený. Turisti stoupající vzhůru nám nadšeně zafandí, tak ještě přidám, ale na chvíli mi koncentraci rozhodí pochybnost, jestli jsme u nich nepřeletěli nějakou odbočku, protože nevidím značku a hrc - prc už se válím po zemi v saltech i vrutech. Já už mám ale něco odpadáno, takže hbitě uklidním kolegovu starost o mou celistvost, ten ze mě smete prach a frčíme dál.
Na tajné kontrole na Skřítku si konečně propláchnu trubice pár doušky piva, doplním kofolu s vodou, ochutnám kousek čokolády a příjemně překvapen informací o 28.místě na chvíli naivně podlehnu iluzi, že už to je vlastně do cíle jen kousek. Zatímco loni odtud zbytek trasy příliš atraktivity nepobral a z větší části už to bylo do Šumperka po cestách a silnicích, letos si pořadatelé nachystali ještě vydatnou porci kopečků navíc, takže dostat se do cíle rozhodně nebylo zadarmo. Navzdory všem deštivým předpovědím se z toho vyklubala slunečná sobota a stoupající teplota si ruku v ruce s narůstající únavou začala záhy vybírat svou daň. Svižnější tempo bere brzy za své a nohy pracují daleko pomaleji než hlava. Aspoň že jsem měl tolik soudnosti a nenechal doma ty hůlky, jak jsem měl původně v úmyslu. Před Kamenitým kopcem předbíhám dva kluky, kteří už na nějaké pokusy o běh nejspíš rezignovali a pak se zase dlouhé kilometry peru s tratí sám.
V Rapotíně se od skupinky fanoušků nechávám zdrtit kulervoucím faktem, že do cíle to není už jen slabá desítka, jak jsem si bláhově namlouval, ale spíš něco jako patnáct. Co se dá dělat, empétrojka už je dávno vybitá, tak otevřu poslední gel, na který jsem sbíral odvahu opravdu dlouho. Něco tak odporného jako Piňa colada od Nutrendu už jsem si dlouho nedopřál. To jsem si mohl rovnou do tlamy nalít šampón a vyšlo by to na stejno. Energie veškerá žádná, zato pachuť v hubě veliká a zásoby pití už mi pomyslně rozsvěcují rezervní kontrolku.
Cestou z Rejchartic na Městské skály mně dotáhne Jirka Tříska a tak si aspoň společně zabědujem, jak už toho máme oba plné brýle, načež mu věnuji svůj zbytek kofoly. Poslední oficiální kontrolu nějaký ukrutně vtipný chmaták zcizil, tak si aspoň na důkaz, že jsme tu byli uděláme fotku a lezem po žebříku dolů, když tu se nad námi na vyhlídce objevuje Petra Mücková taky marně hledajíc kleště, kterými by si svou kartu procvakla. Cestou z kopce potkáváme turisty zvěstující, že do cíle už je to opravdu jen kousek, tak ani nevěnujeme pozornost mapě a itineráři a pelášíme nejpřímější cestou po zelené do cíle. Marně na nás Petra zezadu volala, že jdeme blbě. Nevidím, neslyším, upaluji dolů nezadržitelně přitahován magnetismem cílového prostoru. Kdyby mi to takhle pěkně šlo aspoň polovinu závodu, tak bych asi borce na špici zle potrápil, ale kdyby mělo prase křídla...však to znáte. Takhle jsem se tedy po svém nejrychlejším stovkovém přistání v cíli v čase 16:07 dozvěděl, že se mi opět podařilo minout poslední tajnou kontrolu na Kokeši. Prostě pitomec.
Po sprše jsem se konečně uvelebil na židli, vychutnal si výborný vývar s nudlema a dal si zaslouženého Šeráka. Ten mi ale tak zachutnal, že jsem jich do sebe během pozávodním klábosení s kamarády otočil ještě dalších sedm a podle dobře pobaveného mistra výčepního si tak vysloužil své místo v síni slávy. No co už, asi tady tu sekyrku budu muset ještě jeden rok nechat zaseknutou.
Výsledky: www.jesenickastovka.cz/vysledky-2015
Diskusní téma: Do síně slávy zadními dveřmi
Nebyly nalezeny žádné příspěvky.