Každý kopec má svůj konec, každý závod má svůj cíl

11.07.2014 10:16

 

Nic tvrdšího jsem v životě nežral, bylo to krásné, ale příště už určitě nepůjdu. To bylo to jediné, co jsem ve své vymetené kebuli dokázal zformulovat po dokončení Malofatranské stovky. I když mám dojem, že pojem stovka je pro tenhle podnik přílišným eufemismem. 105Km s převýšením 6800m podle pořadatelů a 115Km s více než 7 tisíci nastoupanými metry podle mnoha těch, kdo trasu změřili na svých GPS, jsou parametry, které vzbuzují oprávněný respekt. I proto si nakonec Kačka řekla, že jí letos bude bohatě stačit poloviční distance.

Na tenhle závod jsem se opravdu mimořádně těšil a registroval se mezi prvními, ale s blížícím se termínem se mě začaly zmocňovat lehké obavy, jestli jsem těm kopcům neměl dát v tréninku víc, než jsem letos dával. Červen jsem docela proflákal, takže jsem volil jasnou taktiku nedivočit na začátku a uchovat nějaké síly na druhou půlku, kterou jsem tolik neznal. Navíc to pro mě byl první ultra závod s ranním startem a byl jsem sám na sebe zvědavý, jak se vyrovnám s neoblíbenou nocí ve stavu větší vyčerpanosti.

 

Start jsem ovšem, s prominutím, prosral. Doslova, ale radši obětovat pár minut na začátku, než to s sebou tahat po horách, říkal jsem si, když jsem se vydal na asfaltku do Štefanové pomalu předbíhat rozvážnější část startovního pole. Na první kontrolu v sedle Medziholie už jsem dorazil správně zahřátý, takže jsem se ani nenadál a už tu byl seběh z Velkého Rozsutce. Běžím opatrně, ale přesto docela svižně. Na asfaltu kolem Zázrivé se dost nudím a pookřeju až při dalším stoupání na Medziholie. Kopce se koupou ve slunci a skvělý korbáčik mi přišel k chuti.

Za neustálého kochání se výhledem na Rozsutec vystoupám na Stoh a užiju si jeden z nejhezčích seběhů dolů. Za deště to tu musí být jiný fičák, ale dneska je všechno tak skvělé, pořád je koho předbíhat, tak to ženu dál a dál a v té euforii zapomínám, že bych měl častěji něco sníst. Na chatu pod Chlebom už přicházím dost průsvitný, tak si říkám, že by mě ta šošovicová mohla posilnit. Ta ale byla jak pro dřevorubce, půl kila uzeného, to přece nemůžu sežrat!?! Všeliké plýtvání se mi ovšem z duše protiví, takže jsem to do sebe poctivě naházel úplně všechno a vyvalil se jako sud vstříc dalším kilometrům.

 

Slunko peče a já funím jako vepř. Pod Kriváněm obcházím hlučně klopýtající bandičku nacamraných krajanů a žasnu, jak se někdo dokáže takhle zbombit už v poledne. Poprvé taky dneska poznávám, jaké to je, když někdo předbíhá mně, nemůžu se dostat do nějakého normálního tempa. Pověsím se za jednoho běžce a slepě jako ovce se nechám zavést do otevřeného kufru. Za chvíli proti nám míří dva podobní, takže se vracíme na žlutou kolem Suchého, abychom neminuli kontrolu. Stahují se mračna, v dálce zahřmí a ukrutný stoupák na Suchý mi dává opravdu zabrat. Jak to, že jsem tak vybitý? Nevyseru se na to ve Strečně? Běžet dolů se tady moc nedá a tam, kde by to šlo, se ploužím jako mátoha. Co to tady jako předvádím?

 

Na chatu pod Suchým přicházím v úplném rozkladu. Takhle by to dál nešlo, musím se nějak zrestartovat. Opláchnu si prosolený ksicht a nemůžu se nabažit výborného čaje. Počkám, až se přežene krátký lijavec a odhodlaný pokračovat se vydávám do prudkého seběhu k cíli padesátky. Nohy už konečně zase ví, co mají dělat a všechno, co běželo přede mnou je brzy za mnou. Když přibíhám ke kontrole, stojí před hospodou paní s dvěma dětmi a všichni mi tleskají. Říkám jim, že je to milé. „Však si zaslúžite,“ povídá ta paní. „Ale já jsem teprve v půlce.“ „Aha, tak to potom nič.“

 

V krčmě zjišťuji, že Petra Kvitová vyhrála Wimbledon, tak do sebe s chutí otočím jeden nealko Staropramen a s muzikou v uších zapínám tempomat do druhé části. Jde to skoro samo, takže zase zapomínám pravidelně doplňovat palivo a před Minčolem už se začínám trochu motat. Cestou na Martinské hole mě dotáhnul jeden místní běžec, jestli prý by mi nevadilo, kdyby se za mě pověsil, že by kvůli medvědům moc nerad šel v noci sám. „V pohodě, musím tě ale upozornit, že seru jak hroch a páchnu jako oposum,“ povídám. „To je úplne v poriadku.“

 

Z příjemné občerstvovačky vybíháme ve třech, fouká studený vítr a začíná se smrákat. Trať mi tady náramně vyhovuje, cestou z kopce nasednu na svého neviditelného draka a během chvilky uletím svým souputníkům o sto metrů. No co, štafetový kolík už jsem předal, tak vplouvám do tmy a nořím se sám do sebe. Žádnou fobií z divočiny netrpím, ale jsem si jist, že medvědy je lepší nepotkat než překvapit, takže než vbíhám do hustějších porostů, klepu hůlkama, pískám anebo občas vyšlu do tmy baníkovský pozdrav. Při jednom z nich zakopávám o šutr a jadrný zbytek ze mě letí při pohotovém parakotoulu. Následky žádné, tak pobaveně valím dál a těším se na slibovaný oheň, který by měl hořet v sedle pod Hnilickou Kýčerou.

 

Tady to docela žije, tak s chutí spláchnu pár korbáčků trochou piva, napíšu Kačce, která už na mě čeká v cíli a koukám, že vyměnit zdejší pohostinnost za další noční pobíhání působí mnoha závodníkům značnou potíž. No nic, bylo mi tu príma, budu vzpomínat, ale já jedu dál, mě čeká další sál. No co už.... člověku během těchle stavů vlezou do hlavy i bizarnější songy. Takže ještě 16 kiláků do „prvního cíle“ a pak už jen ta sadistická koncovka, to už nějak sfouknu, chlácholím se těsně před tím, než vlezu do dalšího kufru, když čučím víc pod nohy, abych zase nezakopl a nevšimnu si odbočky.

 

No paráda, takže všechny ty borce, které jsem nechal u ohně už mám zase před sebou a hlava se vyčerpává lichýma představama, „kaj už jsem moh kura byt, gdybych nebyl taky cyp.“ Raději se soustředím na cestu před sebou a brzy už se zase škrábu do kopce sám. Kľak se zdá být nekonečný, ale každý kopec má svůj konec, opakuji si svou mantru a představuju si, jak už jen rychle seběhnu do Fačkovského sedla, ale nechutně mazlavé bahno mě krutě vyvádí z omylu. Nemít hůlky, tak bych se tady dozajista nejednou rozmáznul. Naštěstí ani tohle martyrium netrvalo věčně a konečně si můžu prohlídnout cílovou bránu. Bylo by tak snadné to tady prostě zapíchnout a nikam dál už se nejebat, ale proto jsem se sem takovou štreku nehnal, takže vysypu bordel z bot, usrknu z posledního gelu a jdu se zakousnout do libové sjezdovky. Krpál nahorů střídá krpál dolů, pomalu se rozednívá a ti, kdo už valí v protisměru do skutečného cíle, mi hanebně lžou, že ta prokletá otáčka je pořád ještě daleko. Byla. Strašně daleko.

 

Při návratu do cíle se mi ještě podaří vylepšit výsledek o dvě místa a v čase 24:35 se konečně můžu zhroutit na židli a přepnout do režimu tupého civění. Závod to byl opravdu krásný, počasí milosrdné a lidi na občerstvovačkách milí a ochotní. Určitě by se ale dalo do budoucna lépe vyřešit zpracovávání výsledků, protože dozvědět se, že skončila mezi ženami na padesátce druhá, by Kačce udělalo určitě mnohem větší radost v cíli, než když se to dozví až z výsledkové listiny zveřejněné na internetu pár dnů po závodě. Tady nejde o nějaké ocenění, ale jednoduše o závodníkovy pocity z vlastního výkonu a pro ty to přece většina z nás dělá. Ale když už mluvím o budoucnosti, tak musím i já připustit, že už se mi zase vrací chuť zkusit to příště znova.

Výsledky: https://www.mf100.weblahko.sk/2014.html