Zmrzlá husa na Ledopádové stovce

Ledopádová stovka byl můj první delší podnik po vcelku zdařilé B7 v roce 2015. Potýkala jsem se pak s bolestí zad, k tomu se přidala nová práce a bilancování, k čemu to všechno je a co s tím dál.

Přípravu jsem posledního půl roku lepila především o víkendu, kdy jsem se proměňovala z paničky dodržující dress code a vybraný způsob sebeprezentace v polodivoké zvíře, co se válelo na trénincích v blátě a zásadně nepoužívalo kapesník. Přes týden 0-15 km, o víkendu naráz 37. Nebyla jsem si moc jistá, jestli mě tohle udrží na stokilometrové trati Ledopádové stovky, ale chybělo mi to osamělé brázdění cizích lesů a instantní zážitky se svým svérázným JÁ.

Ledopádovou stovku jsem si vybrala jako „testovací“ podnik. Prý je to moc hezká akce. Už při příjezdu do Mikulášovic ve Šluknovském výběžku, jsem začala cítit, že nejsou Sudety jako Sudety. Baráky po Němcích, ze kterých odpadávají kusy omítky, staré obří tovární haly, kde se už nejspíš léta nic nevyrábí, obchody s nápisy ještě z dob totáče. Všechny stavby mají maličká okna, ve kterých se večer nesvítí, a tak působí jako něčí mrtvé oči. To vše posazené do zvlněné krajiny, kde les střídá pole a pak zase les. Sem tam se na silnici vyhnete traktoru, ve kterém jezdí dvojice divně vyhlížejících chlápků ve vaťácích, kterým se při pohledu na vás v elasťácích žene palicí bůhvíco.

Do Mikulášovic přijíždíme už ve čtvrtek. Sedíme v hospůdce Hotelu Ron, kam se přijde ohřát jeden z účastníků, jakýsi klučina, který si s chutí objedná „guoček“. Napotřetí servírka pochopí, že má přinést grog. Mladý muž nejde na stovku sám, na provázku si vede chlupatého pejska a nazývá ho Naďa.

V pátek jdeme s rodinou omrknout nejsevernější bod ČR, přece jen by byla škoda ho nevidět ve dne. Dojímá nás klikatý Severní potok, který se vine měkkou zasněženou hraniční krajinou….moc hezkou krajinou….

foto: Jan Sedlák

Střih

Je po půlnoci (ani nevím kolik) a už asi poosmé přeskakuji tuhle blbou strouhu. Něco se mi stalo s nártem, šlachy mi na každé nerovnosti brnkají jako rozladěná harfa. To je špatné znamení. Pokud mě takhle bolí jeden krok, jak jich udělám ještě cca 170 tisíc? Ale držím celkem dobré tempo a tam, kde není extra hluboký sníh popobíhám, dokud nedošlápnu do nějaké propadliny, což se občas děje. Je to dlouhá, mlčenlivá práce. Ticho, tma, propletence stínů a bledých kuželů čelovek, trvá to hrozně, hrozně dlouho. Pokora, to je to hlavní, co člověk musí mít, aby vydržel šlapat. Míhají se stromy, občas mají na kmenech podivuhodné sněhové obrazce – zubaté bubáky s drápy, pak z noci vystoupí kříž, z ničeho nic se ocitnete u vybydleného domu…. Mysl se scvrkne do sebe, hlavou jdou jen sekvence myšlenek, které se točí jako smyčka dokola. Dokonalý autopilot. Jirka mi před startem z čiré poťouchlosti pustil Sluníčko a písničku Zmrzlá husa.

Je mi zima zima, zima, zima, zima, zimáá

nohy bolí, bolí, bolí, bolí, bolí, bolíí

už se šeří, šeří, šeří, šeří, šeří, šeříí

sníh se boří, boří, boří, boří, boří, boříí

Přijde na to až zítra, pak si prožiju i sloku o tom, jak husa zabloudí v poli a cestu nenajde. Z meditace mě vytrhává mírný stres z toho, že v mé bezprostřední blízkosti se pohybuje závodník, který má podle příznaků tuberu nebo něco ještě strašnějšího. Brutálně kašle co 15 sekund, dáví se, hýká, heká a prská. Pouštím ho před sebe, jsem totiž neurotička a vím o tom. Ale pak ho zase doháním. Jdeme pořád paralelně a já přemýšlím, co jsem si kdy přečetla o relaxačních technikách mysli.

V hospodě U pytláka cca na 20. km se najím a spěchám dál. Noha je zase v cajku. Je mi dobře. Jen já a noc. Po kilometru se ohlédnu do údolíčka, za mnou žádná čelovka. Tu se rozrazí dveře již vzdálené hospody a noc náhle protne další hlasité zachrchlání.

Nevím přesně, co se dělo mezi tímto okamžikem a Brtníky, ale nad ránem bylo fajn strávit pár kilometrů spolu s Bertem a pak ještě Honzou z Brna. Všem nám udělala radost krabice věnečků, kterou měl v autě chlápek z tajné konroly v Brtníkách, ve spící vesnici, kterou jsme během závodu procházeli dvakrát.

Následující vzpomínky nejsou jako ucelený film, na který by se dalo koukat. Jsou to jen flashbacky. Ostatně podle Ebbinghausovy křivky si stejně zamapatuju jen čtvrtinu a co v hlavě neůstane, nebylo dostatečně silné.

S prsty od cukrové polevy stoupám po schodech nad Brtníky, kde na kopci stojí kostelík. Za chvíli stanu na začátku úchvatné křížové cesty. Vše je v mlze, jsem tu jen já a cítím se jako před podivuhodným soudem. Jdu dál podél obrazů Umučení. Za kostelíkem zmizel Honza z Brna. Věnečky ho zrychlily, přepnu se zpět na automat a utíkám taky.

V Krásné Lípě míjím na občerstvovačce Naďu s jejím pánem. Poprosím pána za pultíkem, aby mi udělal turka. Jenže on si ho sám nikdy nevařil, tak se mne ptá, jak na to. Tak mu to vysvětlím a poprosím ho, aby mi to pak zchladil trochou studené vody, abych nemusela čekat. Než se naděju, leje mi do hrnku vodu z kohoutku, takže se lógr ani nepotopí a podává mi šluknovské frappé. Nemám čas to řešit. Procedím to nějak mezi zuby, sním štrúdl a chleba, co tu mají, do flašek doliju kolu s pivem a pokračuji dále.

Mám info, že jsem 4. mezi ženami, což mě těší a pokračuji na kopec jménem Spravedlnost. Je trochu nespravedlivé, že když se tu dostávám na 3. flek, ale pak sbíhám na špatnou stranu a ztrácím zcela hloupě 15 min. Doženu to asi za hodinu a vracím se na 3. místo. Z rozhledny, která nevím, jak se jmenuje, běžím s klukem, který taky nevím, jak se jmenuje, ale ptá se mě, jak jsem stará. Hned se cítím lépe. Cestou potkávám dvakrát i Jirku a Kačku, kteří na mne bafnou zpoza stromu. Krátce se s nimi objímám a pokračuju dál.

Jsem z Beskyd, kde jsme zvyklí na dlouhé kopce. Několik kopců za sebou. Studenec má jen něco okolo sedmi set výškových, ale na jeho úpatí se jde po nekonečné pláni. Jsme polárníci, ledoborci, vítr fučí, jemné vločky tančí nad ledovou krustou, motáme se, hůlky ale pořád zapichuju nekompromisně. Občerstvovačka už je blízko a potřebuju do sebe dostat něco teplého. To mezi tím si moc nepamatuju.

foto: Tomas Sulc

V hospodě Na konci světa po cca 67 km nekonečné soulože se sněhem musím konstatovat, že mě trochu bolí nohy. Opět nalívám kolu do flašek, opět do sebe dostávám chleba a polívku. Chci vidět to České Švýcarsko, dokud je světlo, proto jsem tady.

Na Mariině skále zase doháním Honzu. Už vím, co myslel Olaf, když říkal, že to tady klouže. Schody jsou přikryté sněhem a baňatým ledovým krunýřem. Bez nesmeků ani ránu (mám boty s hřeby a ty drží jako hrom) a zábradlí je nepostradatelné. Na skále stojí čarodějnický domeček a v něm kontrola. Podobné podmínky jsou na Viléminině stěně. Není moc prostor se dlouho kochat, ale stejně to ve mně zanechává silný dojem. Až do Doubic se mi kluše dobře. Začínám se těšit na cíl. Dokud nepotkáváme další živou kontrolu, kde dostáváme zprávu, že Kyjovský hrádek, Kinského vyhlídka a Jeskyně víl jsou totálně pod ledem, tři lidi se tam dnes zranili a jeden ze závodníků tam prý 20 minut visel na laně. Prý se vůbec nedoporučuje tam chodit. Tyhle výškové adventury přece jen nejsou můj šálek kávy. S Evou Zborníkovou se ptáme, zda nám bude závod uznán, i když to tedy vynecháme, dostává se nám neurčité odpovědi. Tak jdem. Jdeme všichni spolu, je na mně vidět že nejsem výškový typ a já jsem Evě, Ondrovi i Honzovi vděčná. Výstup na skalky se místy podobá tobogánu, totálně ledové klouzačce, kde když to pustíš, jedeš až dolů do stromu. Máme to za sebou a klepou se mi kolena.

Eva zažehla další motor a nechávám ji jít. U Turistického mostu se ocitám sama. Vidím kulové, v mapě mám hledat cyklotrasu, která tu značená není, a tak zkouším najít tu zelenou. Hledám ledopád, u kterého má být kontrola, odbočuju někam, kde by mohla být značka, ale není. Vracím se zpět, pobíhá nás tu víc zmrzlých hus.

Když jsem na správné cestě, všímám si, že mi chybí označit ještě jeden. Musel tu někde být, sakra! Dostavuje se pocit zmaru, ale převládá touha být už v teple. Ok, tak budu mít penalizaci nebo disk.

foto: Jan Sedlák

Jsem zase v Brtníkách. Hospoda se hemží chlápky s kníry, kteří slopou pívo. U stolů posedávají zmuchlaní a bledí závodníci. Už je to kousek, takže do sebe hážu všechno co mám, taurin, kofein, cukr, polívku a mažu ven.

Zase jsem na poli, podklad vůbec nedrží, sype se, je to pracné, strašlivě pracné. Jsem tupé zvíře, které jde po světle, poznávám budovu nádraží, kde ráno stálo auto s věnečky. A tak si je představuju. Vavřínový věneček, věnec z klobásek, smuteční věnec. Eh, to je ještě dálka, ale vydržím to.

Jsem zase v lese. Mám pokaždé radost, když jdu pár metrů po důstojné cestě, těším se na každý asfaltový kousek. Ale ty úseky maj max. 50 metrů a pak hrk zase do lesa. Stoupám na Plešný, pak se zase rochním ve sněhu při seběhu dolů.

Poslední kilometry asi neumím nikomu vysvětlit. Z posledních buldočích sil si to rázuju sypkým, pohyblivým pískem, už ani na nic nemyslím, jsem šedý stín bez duše, bez myšlenek, bez výrazu. Když krosím silnici, všímám si, že po ní přibíhá žena. Ptám se, odkud jde. A slyším, že paralelně s trasou pořadatele vede silnice a ona se přece nebude hamtat tady v tom hlubokém sněhu. Kladu si otázku, co tu v téhle společnosti dělám a ucítím pronikavou touhu být odsud co nejdál. Asi každému se stane, že něco blbě trefí a pak se dostává na trať jinudy. Ale tohle? Mlčím, klopýtám tedy ve sněhu, paní za mou a radí. Končí les, s posledním stromem mizí modrá značka a má následovat individuální značení. Nevidím ani kulové. Totiž jo, vidím psí kulové, jako jedinou indícii, že tu možná byla Naďa. Už zase si razím cestu po poli, krusta křupe a jak se bořím, ostrý led mě dloube do holení. U obřího stohu se stopy i hovna rozbíhají dvěma směry. Nevím, fakt nevím, kam mám jít a paní za mnou pořád něco povídá. Tu mi přeskočilo. Fakt. Cvak a já se slyším říkat něco, co sem nenapíšu a rozběhnu se pryč. Její hlas slábne a mnou se rozprostře blažený klid, když utichne zcela. Bohužel běžím blbě. Nedoběhnu do Německa, ale rovnou do Mikulášovic. Cítím se jako malé děcko, mám radost, že jsem jí zdrhla, trochu mě štve, že jsem si pohnojila výsledek. Volám Jirkovi, jde mi naproti. Když ho uvidím, dostaví se úleva a obrovská bolest nohou. Zase mi dochází, jak ho mám ráda. Je se mnou v těch nejnepříjemnějších okamžicích a vždycky má pro mne laskavé slovo. A to je nejvíc.

Stovku jsem skončila cca 6 km před cílem, ale po roce a půl jsem si zazávodila na delší trati a ono to šlo. To je víc, než jsem čekala. A sezóna je ještě mladá.

Díky všem a Egonovi s Olafem zvláště za bezva podnik a těším se na viděnou příště.